Do prostředí kapel jako Paramount Styles, Astronautalis, Aran Epochal, Sporto… jsem se dostala až hodně nedávno. Díky změně prostředí, navozování nových vazeb, jsem poznala, že tahle parta lidí mě prostě baví…
Dost dlouho se čekalo na začátek a já nerada postávám před koncertem jen tak s pivem a očumuju lidi kolem. Mám ráda rychlý start a pak v dobře navozený atmosféře osvěžující první lok. To můj večer ale nemohlo otrávit.
Začal předskokan Dimitar. Plachý český mladíček, který celý koncert neochvějně pozoroval škvíry v podlaze. Osobně mám radši tyhle týpky, který jsou spontánní a nemusej si na nic hrát. Jejich přirozenost nezakrývají přetvářky a jiné projevy ukazující „já jsem dobrej, tak se podle toho musím chovat“. Byl svůj. A tak to má bejt. Jeho hlas měl zvláštní zabarvení a texty hodně temný. Hrál akusticky s kytarou a bylo to fajn, do celkový atmosféry toho místa pasoval. Bez přídavku se rozloučil a zmizel v davu jako opar nad rybníkem. Jo, bylo to dobrý.
Hlavní postavou toho večera byl ale jednoznačně Chris Brokaw. Hrál na elektriku s různými efekty. V první minutě jsem málem přišla o bubínek, ale později začal hrát intimněji. Jeho hlas zněl super. Bavil mě. Představoval svý nový album The Periscope Twins z března tohohle roku. Slyšela jsem ho poprvý až ten večer a nemohla jsem ho dostat z hlavy. Skvělý charismatický kytarista, který zpíval o svý ženě „…fucking angel“. Bylo z něj cítit, že ho to baví a je nesmírně vděčný za pozvání od těch chlapíků s kérkama, který maj tohle všechno pod palcem.