Reklama
 
Blog | Barbarosa

Jeden den v životě knihovnice / povídka

Ráno budík v 6.40 h. Hned po tom, co se mi vybaví, kolik mě toho ten den čeká, se vracím zpátky do postele. Je toho moc. Myšlenky na to, že když nevstanu, bude to v háji. Já budu v háji… jsou zkrátka mnohem palčivější, než toho prostě nechat.

Tak tedy vstanu, na hodinách přibylo sedm minut. Tak mi zbývá na přípravy přesně 25 minut, než budu muset letět na metro, které je vzdálené od mého nynějšího bydlení 15 minut. V Praze je plánování na denním pořádku a mě už to nebaví. Vážně ne. Kdykoli chci někam jít, musím si najít vhodný spoj, který mě doveze co nejrychleji z bodu A do bodu B. Pak řešit, jestli mi to v ranních hodinách pojede zase zpátky, když chci jednou jít do centra mezi lidi. Je toho moc, jak jsem řekla.

Otázka je, jestli to tak mají všichni nebo zda to tak mám jen já, oddávající se přesnému časovému harmonogramu, který mi dělá život o to těžší. Kdo ví.

Po rychlé úpravě obličeje, výběru kalhot, svetru, spodního prádla, vhodných náušnic a šátku, spěchám do kuchyně pro něco k snídani. Když už snídám, tak ve stoje a vždy během několika minut. Rychle se ještě vracím pro telefon, sluchátka, knížku a letím ke dveřím, kde mě ještě zbrzdí dvojitý bezpečnostní zámek. Vybíhám ven a klíče po cestě ke vchodovým venkovním dveřím zandám kamsi mezi pátou a čtvrtou přihrádkou v kabelce. Zaberu za kliku a ejhle, zamčeno. Takže další opakující se rituál. Vzít kabelku, rychle hledat mezi třetí, druhou, první kapsou v kabelce. „Nikde nejsou! Tak kam jsem je jen dala?“ Jak říkám, je toho moc, je moc i přihrádek v kabelce.

Reklama

Vlasy dnes za moc nestojí a v tom běhu se zdají ještě horší. „To je zase ráno, ach… (smích)“. V uších mi zní příjemná britská kapela James, a když se ozve refrén se slovy „Fine. I feel fine“, tak mi opět začíná být dobře a vracím se do své normální dechové frekvence. Nápis Reiffeisenbank vidím v dálce, už jen 230 metrů a jsem v metru. Eskalátorům se vyhýbám, jen by mě brzdily. Projdu mezi davem, který dnes nikam nespěchá, a řítím se po jezdících schodech v rychlém levém pruhu, dokud nestoupnu na nehybnou podlahu. Metro přijede skoro hned. Nastoupím, postavím se před protější neotevřené dveře a prodýchám ten zběsilý začátek nového zimního dne. Po pár minutách klidu šmátrám mezi pátou a čtvrtou přihrádku v kabelce a nacházím knihu Podivný případ se psem od Haddona a v klidovém režimu vydržím až na zastávku Vltavská, kde čekám na tramvaj s číslem 25. Uf, a je to. Už jen pár kilometrů a jsem v knihovně.

Nastoupím do posledního vagónu tramvaje, to je takový můj stereotyp. Knihu v ruce a hurá do práce. Po pár kilometrech proběhnu celou tramvaj až k prvním dveřím a čekám na zastavení. Sestoupím na nástupní rampu a už v poklidu a s úsměvem, že jsem nepřijela pozdě, mířím k práci. Zámek od vchodových dveří v knihovně dnes drhne. Jeho zabezpečení je očividně zaujato i proti mně. Nezná mě moc dlouho. Pracuji tu teprve chvíli, tak je asi ještě na vážkách. Pustit, nepustit… pustit, nepustit. Pustit… dostávám se dovnitř a už na mě čeká plno povinností. Vyjet seznam rezervací, umýt si ze včerejška hrnek, trochu se „dosnídat“, přezout se a prohodit pár slov s Monikou. Pak už se celý den rozjíždí podle čtenářů a jejich požadavků. Je pondělí, z pohledu knihovny ideální den, je narváno. Ale pro nás? Pro naše nohy a hlavy? Upřímně, nic moc… Je nás méně, než nás má být. Jsme nemocní. Jsme přetažení. Je pondělí, vlastně nejproduktivnější den v týdnu. Je pondělí, lidi jsou odpočatí a upovídaní. Je pondělí a já už chci úterý.

Po dlouhém, předlouhém dni je večer a odcházíme. Obejít čtenáře, kteří by tu byli nejraději do ranních hodin, uklidit, vypnout počítače, zhasnout, vypnout plazmu. Jeden den ze zhruba 264 pracovních dnů v roce. O zážitcích a čtenářích zase někdy příště. Stačilo mi, že jsem si včerejšek musela celý znovu přehrát v hlavě a je to, jako bych ho prožila opět celý od začátku do konce včetně všech prožitků. Zítra mě čeká nový den, nový začátek. (bur)